Klubové filmy

Karamazovi

„Všichni jsme Karamazovi…“ Čekal bych ledacos, ale rozhodně ne to, co můžu s klidným svědomím nazvat zázrakem. Zázrak mi byl totiž seslán v podobě Karamazových, nového počinu režiséra Petra Zelenky.

Ano, rozevřelo se nejspíš nebe a na zem sestoupil český film, který z masy vyčnívá stejně výrazně jako Honza Kollerů mezi sedmero trpaslíky. Jak jinak si totiž vysvětlit, že si někdo konečně dovolil porušit začarovaný kruh komedií, tragikomedií, trapných komedií, rádobykomedií a dalších komediálních derivátů, který je nám naší starou dobrou chudou kinematografií v posledních letech nabízen? Ať už se o zázrak jedná nebo nejedná, v každém případě je skvělé, že podobný film vznikl, neboť ho česká filmařina potřebovala jako onu příslovečnou sůl.

Netušíte-li, co jsou Zelenkovi Karamazovi zač a čekáte spíš klasické přepracování Dostojevského otcovražedného materiálu, budete pravděpodobně zklamáni. Pojetí, které je divákovi předkládáno, je totiž…ehm…řekněme netradiční. Děj je pevně usazen do chátrajících oceláren v Polsku, kam přijíždí skupina pražských herců (Dejvické divadlo), aby odehrála svou adaptaci Bratrů Karamazových. Příběh se nám následně rozděluje na dvě linie – hra samotná a dění mimo ni, herci na place versus herci v civilu. Tyto linie jsou však více či méně pomyslné. Postupně (a vlastně docela brzy) se totiž stírají hranice mezi jevištěm a hledištěm, mezi tím, kde končí divadlo a kde začíná život. To pak divák skutečně kolikrát neví, jestli se ještě hraje nebo už nakukuje do zákulisí.

Herci přijíždějí na scénu…

Když se na film dívám z estetického hlediska, nenapadá mě nic, co by se dalo vytknout – skvělá kamera, úžasné obrazy, strhující atmosféra a fantastický zvuk. To nemluvím o výtečné hudbě, jejímž autorem je držitel Oscara Jan Kaczmarek (rok 2005 a Hledání Země Nezemě). Dlouho jsem nepoužil tolik superlativ na tak malém prostoru, ale těžko si pomoci, když ve mně pořád zůstává ona sladká příchuť nadšení, kterou má člověk při nadstandardně příjemném překvapení.

Co si však zaslouží jednoznačně největší pozornost, jsou bezesporu herecké výkony. Fakt, že je Ivan Trojan špičkou, která zraje jako víno, snad ani není třeba připomínat. Mimo jeviště poťouchlý truhlík, který vypadá, že si neumí zavázat tkaničku u bot aniž by mu přitom někdo nedržel na uzlíku ukazováček. Avšak promění-li se ve starého otce Karamazova, stává se z něj ve vteřině ledabyle upravený hřímající rozervalec, kterého je všude plno. Trojan v tomto filmu donutí diváka hltat každičké jeho slovo a ještě na kolenou prosit o nášup. Abych ale nezůstal pouze u Trojana – další hvězdou je každopádně Igor Chmela, jehož talent naštěstí nebyl zprzněn růžovozahradně-ordinačními nesmysly. Podobně perlí i David Novotný, Martin Myšička či hodně uvěřitelně úchylný Radek Holub.

„Máš natržený kabát, brácho…“

Možná se ještě ptáte, jestli se obejdete bez znalosti předlohy. Obejdete. Nejspíš vás bude trochu deptat (jako mě) absence podrobnějsí znalosti Dostojevského kusu, ale i tak se to dá zvládnout. A docela by mě zajímalo, jak by se Zelenkův spektákl líbil samotnému Fjodoru Michajlovičovi…:-) Sečteno podtrženo – pokud vám ona žánrová past, ve které se česká kinematografie dlouhá léta nachází, už taky leze krkem, film Karamazovi zkrátka musíte vidět. A basta. Fidli. Šlus. Tečka.

Info

• Režie : Petr Zelenka
• Hrají : Ivan Trojan, Radek Holub, Igor Chmela, Roman Luknár, David Novotný, Martin Myšička, Lenka Krobotová, Pavel Šimčík, Michaela Badinková, Lucie Žáčková
• Česko/Polsko, 2008, 110 min
• Hudba: J. A. P. Kaczmarek
• Drama

««« Předchozí text: Kladivo na čarodejnice

Dalibor Hanzal | 5.5.2008 Po 00:01 | Umělecké | trvalý odkaz | tisk | 808x